Veselé velikonoce

Miluji velikonoce. Tedy přesně řečeno, mám oblíbené velikonoční zvyklosti. Předně mám ráda pečení Božích milostí. Pro neznalce je to pečivo obalované v cukru; kamarádi to kdysi nazvali „kolektivní sex žížal“. Doma jsme byly čtyři ženské, na toto pečení jsme měly „výrobní linku“. Taky se mi líbí zdobit vajíčka. Tedy přesněji vyškrabávaná technika. Obrázky mi vychází kostrbaté, zato však každý je originál. No, a taky pletu pomlázky. Už od doby, co první ze synků začal rozum brát natolik,aby šel s tátou na koledu. Má to hodně společného se zaplétáním copů ve vlastních vlasech, ale to je asi jiná kapitola.

Některé velikonoce jsou nezapomenutelné. První takové byly, když jsme dopoledne velikonočního pondělí trávili u známých. Mezi koledníky přišel otec se synem. To andělsky milé, tří- či čtyřleté dítě vzbuzovalo dojem příchylnosti a bezelstnosti, takže jsem s klidem nastavila pozadí. Chyba lávky. Z dřívějších štací otcem poučen ve smyslu: koukej přitlačit, jednou do roka beztrestně můžeš, syn otočil pomlázku tlustším koncem a rozehnal se tak, že mi vytryskly slzy.

Jindy bývají nezapomenutelní koledníci. Chodila k nám pravidelně dvojice kamarádů, kteří každý rok sepisovali dva papíry velikosti A4. Na jednom měli zveršovanou koledu, každý rok jinou, na druhém seznam štací. Oni zavedli zvyk na uvázanou mašli zapsat jméno a čas, aby mohli dodatečně zjistit, jak jim vyšel časový harmonogram. Stalo se jim jeden rok, že naplánovali 45 zastávek, ale už od poledne byli „nezvěstní“. Následně zjistili, že obešli sotva třetinu svého seznamu. Poučili se z vlastních chyb a příště na to šli jinak. Bylo podezřelé už to, že u vrat zastavili na pionýru. Kdo to jakživ viděl, motorizovaní koledníci. Přišli, vytáhli arch s koledou, přeříkali od začátku do konce a přišlo k nabídnutí sklenky. Prý jednu s domácí paní si dají. U nás se nabízela slivovice z domácího moravského zdroje, kluci ji nejednou u nás pili, tentokrát však byli vybíraví, až hrůza. Když jsme se konečně dohodli, zahráli skvělé divadlo až k donesení skleničky k ústům – a nechali mě vypít ji samotnou. Svoje položili, rozvázali batoh, podle nápisu vybrali správnou dvoulitrovku a přes trychtýř přelili. Poděkovali, rozloučili se a jeli dál. Asi měsíc po velikonocích uspořádali akci Velikonoce II – partnerkám přístup zakázán. Z toho, co do batohu posbírali – a nikde nedostali nabídnutý druhý pohárek – na dvacet mužských dopadlo ještě hůř, než přímo na velikonoční koledě.

Sváteční zvyky, ať už vánoční nebo velikonoční, se přizpůsobují podle toho, co se lidem hodí. Co si budeme povídat, většinou podle toho, co se hodí mužským. No řekněte, kterou ženskou by napadlo udržovat zvyk, že se nechá zmlátit, a ještě za to „poděkuje“ parádou, sladkostmi, alkoholem a nejnověji i penězi. Setkala jsem se jen jednou s tím, že na Zelený čtvrtek má mužský dostat „Jidáše“, jiný druh velikonočního pečiva. Podobně opomíjený je zvyk čtyřicetidenního půstu; i jednodenní půst je pro někoho nepředstavitelná záležitost.

Mezi informacemi, které jsem v průběhu let o velikonocích slyšela a četla, mi utkvěla jedna hodně historická: s proutkem, nebo několika upevněnými do svazku, chodil hospodář na čeládku, na chasníky zrovna jako na děvečky, aby z jarních proutků do čeládky přešla živá jarní míza. A hospodáře mohla v tomto úkolu zastoupit i jeho manželka.

A tak jsem se rozhodla, že v mé domácnosti se budou dodržovat jen ty zvyky, které uznám za hodny dodržování. Peču Boží milosti, barvím a vyškrabávám vajíčka, chystám pentle na pomlázky. Koledníci, klidně přijďte. Řeknete mi koledu, dostanete mašli na pomlázku – a necháte ji za dveřmi. Nebo v chodbě, aby vám v průběhu návštěvy nezmizela. Dostanete sladké pohoštění a vlídné zacházení – to ostatně očekávám na oplátku taky. I nealko se najde – pitný režim v tento den obvykle dostává na frak. Než odejdete, dostanete originální vajíčko, jaké v okolí nemá obdoby. Jediné ode mě nečekejte. Neuznávám nejnovější velikonoční zvyk, dávat jako výslužku peníze.