Pořídila jsem si osobní váhu. Kromě hmotnosti ukazuje procento tuku v těle, procento svalů a vody, no a taky hmotnost kostí. Proč i tento údaj není vyjádřený procenty výrobce možná ví, já ne.

Začala jsem ji pravidelně používat a výsledky si zapisovat. Kromě doby těhotenství a krátké doby po nich jsem se pohybovala v průměru kolem 85 kg a 44 % tělesného tuku. Bylo mi jasné, že 44 % je moc, ale byl to údaj k zapsání, navíc se objevoval se značnou pravidelností, takže se brzy stal zvykem.

Přijde paní do řeznictví a žádá 20 kg vepřového sádla. Řezník na to vyjeveně hledí, pak se zeptá: „20 kg sádla, paní? Nevím, jestli tolik tady najdu.“ Začne nosit sádlo na pult, postupně ho váží, přičítá, dává na hromadu. Nakonec povídá: „Mám tady jen 18,5 kila, bude vám to stačit?“ „Samozřejmě, já to stejně nechci koupit. Víte, shodila jsem v lázních 20 kg tuku a chtěla jsem vidět, jak to vypadá“

Vtipy jsem milovala odjakživa, tenhle však byl jako políček. Vzala jsem kalkulačku a provedla jediný výpočet. 44 % z 85 kg živé váhy je 37,4 kg tuku. Au.

Před lety jsem dvakrát do roka dělávala zabíjačku z půlky prasete, vyškvařování tuku bylo součástí. A z dřívější doby si pamatuji zabíjačku u babičky. Vyškvařování tuku byla jediná práce, ke které mě – desetiletou holku – mohli pustit. Sádlo se krájelo na kostky, házelo se do mísy brutaru. Brutar je veliký kotel s topeništěm; starala jsem se, aby hořel oheň a aby se škvarky nepřichytily k míse. A dodnes si to pamatuji.

Dovedu si představit, jak vypadá 37,5 kg sádla, a co dá práce ho zpracovat. A najednou jsem si uvědomila, co to obnáší tolik sádla nosit pod kůží.

Jako dítě jsem měla potíže spíš s podváhou, i když jsem byla veliký jedlík. Obrat přišel až po druhém těhotenství, ale nestal se problémem, byla jsem zvyklá cvičit. Jenže pak přišlo třetí dítě, opětovný nárůst váhy, a nedostatek elánu na cvičení.

Po čase jsem se odstěhovala, přišel rozvod, s ním spojené „nervy“ a úbytek 16 kg během půl roku. Málo peněz na jídlo, spoustu času, kdy synci byli u táty, jsem věnovala cvičení. „Nežrat a cvičit“; způsob hubnutí, který nikomu nedoporučuji a nepřeji.

Nechápejte mě špatně, na cvičení nevidím nic zlého. Naopak, vyrůstala jsem s maminkou, která byla cvičitelkou dětí předškolního věku, neustále si doplňovala vzdělání v tomto oboru, dokonce dosáhla kvalifikace potřebné v případě sestavování spartakiádní sestavy.

Jde o to, jak a proč cvičit. Důvody mohou být různé, já jsem například v jedné fázi svého života chtěla dostat se na nižší váhu, abych mohla jezdit na mladém koníkovi, který ještě těžší váhy nosit nesměl. Vyvarovala jsem se toho, aby důvodem byl konkrétní muž – je veliké nebezpečí, že pokud by onen vysněný nesplnil očekávání, velice rychlým následkem by byl velice rychlý opětovný nárůst váhy.

Taky jde o současná omezení těla, vyplývající z případného dlouhodobého nedostatku tělesného pohybu a zdravotních omezení. Má-li někdo potíže s páteří a s kolenními klouby, těžko začne trénovat na maratón.

Tak je ono „jak“ cvičit stejně individuální, jako je individuální způsob, jak dosáhnout spokojenosti a štěstí v životě. Nenechte si namluvit, že jediná správná cesta je ta, kterou propaguje vaše nejbližší fitcentrum, váš kamarád, váš partner. Zkoušejte a „ochutnávejte“ různé styly a nechte se vést tím, co vám napovídá vlastní tělo.

Vyprávěl mi jeden známý o sympoziu, kterého se zúčastnil ve Francii. Škudlil tenkrát na výdajích, aby si mohl dovolit jednu návštěvu lepší restaurace. Objednal si jídlo, ochutnal, a požádal o slánku – na stole nestála. Po chvíli se přiřítil kuchař, který mu vysvětloval, že jeho jídlo je umělecké dílo, na kterém se již nic neopravuje. A doporučil mému známému, že pokud mu toto umělecké dílo nechutná, ať si najde kuchaře dle svého gusta.

Mnozí fit trenéři se chovají jako onen kuchař, nebojte se tedy najít si takového, u kterého vám bude dobře; posuzujte rady o cvičení svým „selským rozumem“, jen tak vám cvičení opravdu přispěje ke zlepšení zdraví a zvýšení kvality vašeho života.