Nemusím

Měla jsem půjčenou knihu. Autorka strávila dva roky v jedné vesnici jihoamerických indiánů; svůj pobyt zaměřila především na nesčetnými generacemi ověřený, v naší civilizaci narušený, přístup k dětem.

V oné vesnici žil i příbuzný jednoho z vesničanů. Vychovaný svou rodinou v místě bílých pánů, kde jeho rasa byla dobrá jen ke službě a práci na plantážích. Vychovávaný v poslušnosti k bílým a k nutnosti pro ně pracovat.

Přestěhování do pralesa bylo důsledkem dne, kdy v průběhu práce bez viditelné a zjistitelné příčiny upadl, zůstal ležet, a žádným způsobem nebylo možné ho přimět vstát, nebo se alespoň pohnout.

U svých příbuzných žil přes pět let. Dostával najíst jídla, které ostatní nasbírali a přichystali; dostal místo k přespávání a k žití, aniž by musel přiložit ruku kdekoliv, kde pracovali ostatní.

Až po těch pěti letech nastal zlom.

V době, kdy jsem onu knihu četla, jsem netušila, že mám s oním protinožcem jistou příbuznost i já.

Maminka mi vštěpovala pořádek, jak se na správnou holčičku sluší. Až vyrostu a pořídím si rodinu, budu to já, kdo bude muset na tyto věci dbát. Nepomáhaly prosby ani hrozby, hromádky obleční jsem měla, kdekoliv se naskytlo trochu prostoru.

Když jsem se vdala, ukázalo se, jak moc měla maminka pravdu. Manžel pořádek a čistotu miloval, navích byl typ prosazující tradiční rozdělení rolí. Muž chodí do práce a vydělává peníze, na ženě je všechno ostatní.

Nešvary z dětství vystrkovaly růžky. Po pár letech; při třech klucích, kteří měli k dispozici dvorek a zahradu, takže denně potřebovali čisté oblečení, hromady prádla dosahovaly děsivých výšek. Průběžný úklid sestával z posbírání přebytečných věcí z ploch, kam byly „přechodně“ odloženy.

Dokázala jsem byt uklidit „z gruntu“, většinou to však bylo, když jsme čekali návštěvu nebo pořádali víkendovou akci. Že jsme však vedli poměrně čilý společenský život, z mého hlediska bylo vše v běžné normě. Ne tak podle mého manžela, a tak hádky mezi námi mnohdy končily právě u tématu úklidu.

I můj druhý manžel miluje pořádek; jen praktikuje zcela jiný přístup. Dokud žil sám, a ještě dlouho poté, co jsme se vzali, míval byt v téměř nemocniční čistotě.

Nezapomenutelný, a nejen pro mě velmi poučný, byl konec jedné z prvních návštěv mých starších synů v mé nové domácnosti. Tehdy ještě odkázaní na veřejnou dopravu, museli na cestu počítat minimálně 5 hodin. Abych jim ušetřila čas a jeden přestup, chystala jsem se je odvézt do nedalekého města. Zatímco jsme se strojili, obouvali, synci sháněli své batohy, manžel se chopil koštěte a začal zametat.

Zarazilo to všechny tři, zeptal se Sekundus: „Proč to děláš, vždyť tu máš naši mámu?“ Odpověď byla stejně trefná, jako vyčerpávající: „Copak já tady v tom bytě nežiju taky? Kdo by vás odvezl na vlak, kdyby musela maminka uklízet? A navíc mě to baví...“

A tak nemusím.

Nemusím umývat nádobí, nemusím stírat podlahy, nemusím utírat prach, ani cokoliv jiného, v čem spočívá úklid. Jediné, co je téměř zcela na mě, je prádlo. Praní, věšení, skládání – protože žehlit nemusím – úklid do skříní. Je to jediné, co záleží zcela na mě; s pocitem, že i toto manžel umí, takže nemusím.

Zvláštní je, že stejně jak ten jihoamerický indián, i já jsem po pěti letech zjistila, že mě to vlastně baví, že to dělat chci. A v den, kdy jsem to zjistila, zůstalo za mnou tolik hotové práce, že i mě samotnou to zarazilo.

Žijeme ve společnosti, která z práce udělala nezbytnost, nutné nedoceněné zlo. Máme-li uživit sebe, zajistit si dostatek prostředků na bydlení a stravu, musíme mít práci. A chceme-li zajistit rodinu, možná dokonce nějaký slušný standard v podobě občasné kultury, musíme mít práce dvě až tři.

Většina lidí má odpor k práci. Nejdříve musí vzít jakékoliv zaměstnání se naskytne, protože platby za byt a energie nepočkají, než si najdou oblast, která jim vyhovuje. A pak musí u práce z nutnosti zůstat, protože pohltí veškerý čas a veškerou energii, kterou by mohli vynaložit na zaměření se na to, co je jejich posláním a v důsledku dokáže přinést dostatek peněz i sil do dalších a dalších činností.

Pokud chcete mít ve svém životě víc peněz, musíte nejdřív pochopit, jaký k nim vlastně máte vztah. Udělejte si jednoduchý test. A pokud cítíte, že hledáte změnu ve způsobu, jakým si vyděláváte na živobytí, pokračujte ZDE